Pochopím, proč naši předkové, v dobách, kdy rychlý úsudek rozhodoval o přežití, dávali na první dojem. Druhého by se nemuseli dožít. Ale tyto časy jsou minulostí, pokud mluvíme o civilizovaných částech naší země a přidržíme se běžných mezilidských kontaktů.

Přesto stále první dojem funguje a ovlivňuje naše vztahy, náš úspěch a potažmo naši spokojenost.

Přitom první dojem je pár vteřin, při kterých používáme především zrak a sluch. V hlavě si utvoříme obrázek, který se jen obtížně opravuje. Vše, co v těchto prvních chvílích posuzujeme, je vzhled a řeč. Barva hlasu, vyjadřovací schopnosti…

 

Oč by bylo lepší, kdybychom vynechali jedno písmenko a místo vzhledu použili vhled. Vhled do osobnosti, jejího charakteru. Tyto veličiny ovšem máme možnost poznat pouze tak, že s někým prožijeme kus života. Staneme součástí toho jeho a díky tomu poznáváme, jaký ten druhý je. Vzhled ztrácí na významu. Čím déle někoho známe, tím méně je pro nás jeho vzhled důležitý. Vytváříme si obraz jeho duše a vnímáme ho prostřednictvím tohoto obrazu. Vnímáme jeho postoje, rozhodnutí a činy.

 

Pkud by mi někdo řekl, že mne čeká težká cesta přes moře, ke které budu mít k dispozici chatrnou bárku a jednoho člověka, kterého si sama vyberu, nebudu vybírat podle vzhledu. Mnohem důležitější bude, zda dotyčný má předpoklad k tomu, aby byl dobrým parťákem do případné nepohody. Zda věřím, že mi pomůže, budu-li to potřebovat.

 

Život vlastně není nic jiného, než mořeplavba. Moře může zůstat po celou dobu klidné a z mořeplavby se tak stane nádherný, pohodový zážitek. Ale také se může rozbouřit.

 

A závěr? Vzhled je sice to první, co vnímáme, ale bez toho, aniž bychom přidali vhled, bychom neměli dělat žádné závěry.