Včera jsme se s přítelkyní vydaly na seminář „Bezhlavá cesta“.

 

Neměla jsem dohromady žádná očekávání. Věděla jsem, že jde o jakousi metodu, která má umožnit vhled do vlastního nitra.

 

První, co mne nepotěšilo, byl pokyn k vyzutí obuvi. Chodím ráda bosky, doma, v trávě, na pláži, ale ne v uzavřené místnosti plné cizích lidí, kteří ne vždy mají možnost provést očistu nohou po celém dni v botách. Mé obavy v tomto ohledu se bezezbytku naplnily. Nejsilnější čichový vjem během semináře byla směsice různě nelibě vonících nohou. To, že to kvalitu sebelepšího semináře automaticky zhorší, asi nemusím zmiňovat.

Seminář se konal v poměrně velké, leč neklimatizované místnosti. Otevřená okna bylo nutné kvůli hluku z ulice zavřít. A ačkoli byla místnost velká, účastníků bylo tolik, že se jeden tísnil vedle druhého a teplo, které se generovalo, bylo nepříjemné.

Když došlo na experimenty, při kterých se účastníci měli hýbat, bylo třeba dávat pozor, aby se vzájemně nepobili, což opět odvádělo pozornost od náplně semináře.

Seminář jsem nedokončila. Krátce po přestávce jsme obě, po vzájemné dohodě vyklouzly a šly hasit žízeň, která nás přepadla.

Dorazily jsem do narvané hospůdky. Nebylo divu. Bylo krásné teplo a všechny to táhlo ven.

 

Byly jsme ze semináře rozpačité. Neměly jsme dojem, že by nás účast jakkoli obohatila. Žasly jsme nad tím, za co všechno jsou lidé schopni platit. Jenže u podobných akcí jde vlastně vždy o sázku do loterie. Nevíte, co vás čeká. Myslím, že by dávalo smysl, platit až na závěr, kdy už víte, co platíte… Ale chápu, že si na to každý netroufne.

 

A tak jsme rozhořčeně debatovaly, rozebíraly různé nedostatky, až nás z naší debaty vytrh číšník. Poté, co odešel od stolu s objednávkou jsme se na sebe podívaly a obě věděly, že večer nabírá příjemnější kurs.

Je až k nevíře, co zmůže kvalitní, pozorná obsluha. Jev v našich končinách vzácný.

Téma hovoru se postupně odpoutalo od rozpačité zkušenosti a večer jsme si skvěle užily.

 

A jeden velký poznatek z tohoto večera mám.

 

Pán, který nás během večera obsluhoval, byl příslušníkem jedné z menšin. Ani na minutu mi to nevadilo, nikterak mě to nepohoršovalo. Žasla jsem nad jeho profesionalitou úplně stejně, jako bych žasla kdyby příslušníkem žádné menšiny nebyl.

 

Občas jsem sama sebe podezřívala, zda ve mně není zaseto zrnko rasismu či xenofobie, když jsem s nelibostí poslouchala skazky o tom, jak jedni čerpají dávky, ač nikdy nepracovali a postižený člověk žije v bídě… Jak přijímací pohovor vede cizinec v cizím jazyce, pravda, byli jsme kdysi jeden stát, ale už dost dlouho nejsme… Jak revizor kontroluje všechny, ale skupinku tmavších spoluobčanů decentně obejde…Takto by se, bohužel, dalo pokračovat velmi dlouho.

 

Včera jsem si jednoznačně potvrdila, že má nevole nikterak nesouvisí s barvou pleti, národností, vyznáním ani ničím jiným, než s tím, zda ti, kdo zde žijí, se snaží přizpůsobit tomu, jak se zde žije, naučit se jazyk země, ve které žijí a nenutit ostatní, aby se přizpůsobili jim.

Myslím, že rasová nesnášenlivost by se nevyskytovala v tokové míře, v jaké se vyskytuje, kdyby ti, kteří se rozhodnou žít v jiné, než své zemi, plně respektovali to, že jiný kraj, jiný mrav.