Průsečík je jedna z věcí, které se učíme v matematice na základní škole. Dvě přímky se protnou a tomuto bodu se říká průsečík.

Tehdy, když jsem si do sešitu soustředěně rýsovala názorný obrázek, mě nenapadlo, jak důležitá informace je za tím skryta. Pokud mé cíle nenajdou své průsečíky, budou jen marnými paralelami. Paralelami, které budou doufat v poučku, že někde v nekonečnu se i paralely protnou.

Později, při studiu ekonomie jsem se setkala s podobnou teorií. Jde o teorii nabídky a poptávky. Existují k tomu krásné, názorné křivky, ze kterých jasně vyplývá, že pokud se někde neprotne nabídka a poptávka, není něco v pořádku. Modely fungují krásně, realita je ale mnohem komlikovanější. U modelové situace stačí posun jedné z křivek a vše je, jak má být.

Jenže, jak to udělat v životě? Vím jistě, že to, co hledám (poptávám), někdo nabízí. Přesto nenacházím.

Ať se podívám na jakoukoli oblast lidského počínání, vidím snahu o nalezení průsečíku. Pokud ale půjdu v této teoretické úvaze ještě dál, nezbývá mi, než se zamyslet nad tím, co přichází po průsečíku. Ať už přímky, úsečky, křivky…po průsečíku přichází vzdalování.

Průsečík tedy rozhodně není žádoucí, pokud trváme na zachování dosaženého stavu. Je ale rozumné na něčem takovém trvat? Jak kdy a jak v čem. Ve většině případů by to každopádně byla stagnace, a to není dobré.

 

Mno, chvíli jsem přemýšlela, že to smažu. Na druhou stranu, je to můj způsob vyjádření jisté míry zoufalství, které mne občas přepadá. Když se dlouho snažíte realizovat nápad, který pokládáte za dobrý a chybí jen něco málo k tomu, aby se mohl realizovat, tak se jen těžko ubráníte myšlence marnosti.

Na druhé straně věřím, že když se člověk nevzdá, tak se dříve či později najde cesta.